08. Doors of Delhi I. - První kontakt, 1. část

4. února 2012 v 15:18 | Makak |  2. Prvně v Indii
________________________________________________________________________________

Poznámka autora:
Článek je prokládán odkazy, to jsou ty podtržené části textu (stačí na ně jednou kliknout). Odkazy jsou dle zdroje a formy sdělení rozděleny na tři typy a jsou odlišeny barevně:
1. Text a obrázky. Obyčejné odkazy na užitečné stránky, osvětlující články, obrázky a navazující příspěvky. Po najetí myší text změní barvu.
2. Ilustrační videa. Odkazy na videa s oživujícícm efektem, jež jsem nalezl obvykle na YouTube.com. Jsou červené a s indexovým označením vXX.
Příklad: indický Matrixv13.
3. Soukromá videa. Odkazy na moje vlastní videa pořízená během mého tříměsíčního pobytu v Indii. Jsou zelené a s indexovým označením mvXX (mv = Makakovo video).

Všechny použité obrázky jsem ukradl na webu.
________________________________________________________________________________



DOORS OF DELHI
I.

Toto je první část článku
PRVNÍ KONTAKT


středa, 30. listopad 2011


Dřepím na letištní toaletě v Medvědí Metropoli. Loučím se zde s prkénkem a s papírem. Pro jistotu jsem si záchodové prkénko pokryl úhledně poskládaným toaletním papírem. Na takto hygienicky "ošetřené" prkénko je nutné si sedat opatrně; toaletní papír má po hladké ploše prkénka tendenci sklouzávat na stranu a pokud se mi kousek namočí v neznámé tekutině, mohu s přípravami na posvátný obřad začít znovu.
(...) Kráčím rychle zpět ke své odletové bráně. Dav pasažérů se již dal do pohybu. Vcházím do jakési chodby jejíž jedna stěna je prosklená a druhá je obložena sedátky s cestujícími. Stoupám si do fronty. Většinu cestujících tvoří Medvědovci okořenění několika Indy. Spatřuji též pohlednou, nejspíš ZOOropskou baťůžkářku. Je právě odbavována, naše pohledy se na okamžik střetnou. Chvíli ji pozoruji a nechávám se unášet cestovní fantazií.
Kdosi mě tahá za rukáv. Otočím se a jakýsi dobře oděný Ind v doprovodu jiného Inda na mne hovoří neznámým jazykem. "No nazdar", říkám si, "první kontakt". Má podivný výraz a kamsi pořád ukazuje, jeho společník má na tváři mírný úšklebek. Nechápu, o co mu jde. Jeho sdělovací pokusy mě znervózňují a pociťuji potřebu se ho zbavit. Zkouší to znovu. Zdá se mi teď, že ukazuje na moje záda. Chi mít od něho pokoj a tak otočím hlavu, abych se podíval. Na mém manžestrovém saku je zachycen půlmetr toaletního papíru.




V RAKETOPLÁNU

Vnitřní prostor letadla přetéka komfortem. Letadlo je rychlostí celé protažené. Po podlaze kloužou blonďaté medvědovské letuškyv17. Nesou si svou krásu, servírují chlad.
"Vy jste si objednal to speciální jídlo?"
"Ano, to je pro mě," odpovídám ledové princezně.
Už i v předchozím letadle z Kafkova velkoměsta jsem byl zaskočen podobnou otázkou. Při on-line nákupu letenky jsem v dotazníku zaškrtl "indické jídlo". Přišlo mi to pochopitelné, cestou do Indie se mi nechtělo přežvykovat ZOOropskou stravu; musím si zvykat.
Zřejmě jsem byl jediný v letadle, kdo měl takový "radikální" nápad. Stejně jsem však neobdržel typicky indickou kuchyni a ještě ke všemu mé jídlo obsahovalo asi 5 malých kuřecích plátečků. Kuřata nejím. K vygranulovaným brojlerům nemám žádnou důvěru. To nebohé zvíře jsem však snědl, neboť kvůli mně muselo prožít život v koncentráku. Pár týdnů jsem maso nejedl, tak mi kuře chutnalo a zbytek jídla také. Byl jsem už hladový, palubní porce jsou ale malé.


(...)
Sedím u okénka vedle mladého Skandinávce. Snaží se mě naučit, jak si mohu svoji sedačku přeskládat do jakéhosi multimediálního křesla kapitána Kirkav18. Z držadla vylézá malá plochá obrazovka a stáčí se směrem k mému unavenému obličeji. Je možné ji ovládat různými tlačítky. Mám pocit, že se teď ode mne očekává, abych něco zmáčknul. Tak mačkám, mačkám. V mých zorničkách se odrážejí různé nabídky.


Jsem unaven. Nějak se teď nedokážu dostat do těch správných sci-fi pocitů. Být tak klukem z osmdesátých let, to bych si nejspíš na této palubě prožil svůj první osmihodinový hi-tech orgasmus.
Je 21. století - vědecká fikce se vyplnila. Jsem z digitálních hraček utahán a letím si do Indie provětrat hlavu. Vytahal jsem z těla všechny kabely a z mozku odpojil čipy. Těším se na obyčejný život; konečně potkám lidi, kteří nikdy neměli do kůže zabudovaný telefon.
Vracím Kirkův monitor zpět do sedačky. Sedím naštěstí na dobrém místě, po mé levici se nacházejí dvě "analogové obrazovky". Živé vysílání přírody nemá chybu a tak pozoruji nadýchané polštářky nočních mraků. Při pohledu shora vypadají jako nekonečný koberec ze šlehačkyv19.



čtvrtek, 1. prosinec 2011

Uběhlo několik hodin. Během letu jsem si kreslil na papír vlastní mapku čtvrtě Pahárgaňdž v Dillí. Toto je můj dnešní cíl, kam se musím dostat. Konkrétně do ulice Main Bazaar se sítí levných hotýlků a ubytoven.

Informace o Paharganj v knižním průvodci Severní Indií od Lonely Planet (vydání z roku 2007). Dále jen "průvodce":
(...) Baťůžkáři většinou zamíří do živé čtvrti Pahárgaňdž, turisty oblíbené části města poblíž vlakového nádraží Nové Dillí, kde se dá sehnat nejlevnější nocleh.
(...)
Pahárgaňdž (Paharganj)
Paharganj, kde je jedna levná ubytovna vedle druhé, má špatnou pověst kvůli drogám a podvodníkům, a proto ne každému může být po chuti. Výhodou této čtvrti je, že z vlakového nádraží sem hravě dojdete pěšky, což zvlášť oceníte, jestli váš vlak pojede brzy ráno. Paharganj je navíc tím pravým místem, kde narazíte na dobrý pramen informací, protože se tu seznámíte s mnoha baťůžkáři a můžete si tu vyměnit své zkušenosti. Zdejší ubytování patří mezi nejlevnější v Dillí, a tak se připravte na stísněné pokoje bez slunce, s fádním zařízením.
Většinu hotelů najdete na hlavní třídě Main Bazaar nebo v nesčetných (bezejmenných) uličkách, které se z ní rozbíhají. Protože Main Bazaar bývá během dne nepředstavitelně přeplněný, může se stát, že vás taxikář odmítne vzít přímo až k vašemu hotelu; snadno však dojdete pěšky.

Nejdřív potřebuji nalézt nějaké útočiště, pořádně se vyspat a pak se uvidí, co dál. Při vytváření mapky jsem vycházel z mapy v průvodci od Lonely Planet, z mapy Dillí od Ledňáčka, z velmi hrubých plánků na zadních stranách vizitek od dvou hotýlků, kde "za pusinky" vloni Ledňáček přespával a ze Slonova odemailovaného popisu cesty od nádraží k levnému New King Hotelu. Ani jeden z použitých podkladů nebyl příliš podrobný a v některých detailech se dokonce rozcházel. Ty chaotické a velmi uzoučké uličky se zřejmě nesnadno mapují. Nedivil bych se, ani kdyby v určitých dnech měnily svou polohu podle nějakých složitých hinduistických pravidel - jako schodiště ve škole v Bradavicích.


Celou noc jsem sice nespal, ale plánek je hotový. Teď bych měl teoreticky na třídu Main Bazaar dojít sám i bez pomoci. Nechce se mi jezdit taxíkem ani rikšou. Tréninkem orientačních schopností v nepřehledných indických ulicích určitě nic nepokazím. Podle informací od Lednáčka mám teď velkou šanci, že městské metro je již u letiště dostavěné, takže bych se mohl pohodlně dopravit až k hlavnímu nádraží.

Mám pro své dlouhé nohy dostatek prostoru, neboť přede mnou již nejsou sedačky, pouze metr a půl volného prostoru vymezený stěnou. Na stěně k mé smůle visí monitor s velice jednotvárným programem: blikající letadélko na jednoduché mapě světa po celou dobu letu zobrazuje polohu letadla. Nuceným sledováním nudného vysílání se tak čas letu subjektivně protáhl. Naštěstí už se teď nacházíme nad územím Indie a hlavní město Dillí (Delhi) se pomalu přibližuje.
Letadlo počíná mírně klesat a palubní světla znovu ožívají. Pilot cosi žbrblá do mikrofonu: nejdříve medvědovsky a pak nesrozumitelně zakulacenou angličtinou. Je stále ještě noc a já sleduji z okénka úžasnou noční podívanou. Hluboko pod křídlem letadla se objevují stovky, tisíce a možná miliony drobných světýlek. Jsou rozeseta široko daleko a zdá se, že nikde nekončí. Už při prvním pohledu je mi jasné, že něco takového jsem v ZOOropě nikdy z výšky spatřit nemohl. Světýlka totiž nejsou uspořádána do žádných pravidlených útvarů a každé z nich je jiné. Každé má trochu jiný jas, odstín, velikost, intenzitu, barvu a některá poblikávají. Nemohu vysledovat téměř žádné pravoúhlé geometrické uspořádání, ani opakování stejných světel v nějakých liniích. V ZOOropě je jedno, které město budu v noci z dálky či z výšky pozorovat; všechna vypadají stejně. Vždycky na mě ta jejich uspořádanost působila odtažitě, chladně až vypočítavě. Zároveň mi však dodávala pocit jakéhosi iluzorního bezpečí a hojnosti ve smyslu plných obchodů, ledniček a barů. Ve dne zas tato města staví na odiv příliš mnoho bezobsažných prostorů.
Toto je ale dočista něco jiného. Mám nyní pocit, že pozoruji mraveniště po zavedení elektřiny. Tahle noční scenérie působí až příliš živě - organicky. Ona světýlka mám jako na dlani a pociťuji všechny ty životy s nimi spojené. Obyvatelé prostoru tam dole se zdají být natěsnaní jeden vedle druhého a dohromady zabydlují nepředstavitelně rozlehlou plochu. Musí se jednat o velice složitou sociální síť. Domníval jsem se, že za chvíli přistaneme, avšak ještě téměř hodinu pod námi ubíhala tato zdánlivě nikde nekončící světélkující tkanina!
Co to vlastně všechno je? Co všechna ta světýlka představují? Jsou to ohně, slumy, domky, obchody či pouliční osvětlení? Je tohle všechno už Dillí? Má Dillí vůbec nějaký začátek a konec? Je vůbec nějaké přerušení mezi jednotlivými městy, nebo se jen jedno zvolna přeměňuje ve druhé?
Tato malá obydlí (či co to je) jsou, zdá se, na sebe téměř nalepena. Vznikala a vznikají nejspíš postupně bez nějakého předběžného celkového plánování. S největší pravděpodobností se jedná o čtvrtě vyskládané tím nejchudším obyvatelstvem žíjícím v naprosto - pro nás - nepředstavitelných podmínkách; přesto obyvatelstvem více či méně spokojeným, smířeným se svým osudem, zbožně se každý den obracejícím ke svým bohům a milujícím své početné potomstvo.
Možná je to únavou, ale zdá se mi, že skutečně vnímám za těmi světýlky miliony lidských srdcí s jejich drobnými radostmi; i pod tíhou existenčních starostí jsou stále ještě ochotna si navzájem pomáhat. Jinak by to snad ani nešlo v zemi s tak ohromným počtem obyvatel na kilometr čtvereční.
Přijde mi dosti pravděpodobné, že pokud by zvěř v ZOOropě byla okolnostmi donucena k životu v podobně natěsnaných a chudých podmínkách (což by zákonitě zahrnovalo i ztrátu soukromí), vznikalo by tím docela velké sociální napětí, následkem čehož by se mohlo rozpoutat malé peklo na Zemi. Brzy by totiž vypukly nepokoje a násilí by příležitostně zachvacovalo ulice. Každý by snažil nějak si přilepšit a při tom by myslel především na sebe, nedalo by se nikomu důvěrovat a beze zbraně by nemělo smysl vycházet ven z příbytku. Něco podobného se stalo v Argentině po ekonomickém kolapsu v roce 2001.
Neurotický západní svět je zkrátka rozmazlený, agresivní a plný skrytého psychického a fyzického násilí - čekajícího jen na svoji příležitost. (Kdo někdy nezatoužil alespoň po malém rabováníčku? :-) )
Proč je vůbec takový rozdíl mezi mentalitou Indů a zápaďanů? Jistě existuje mnoho odborně znějících socio-kulturně-psycho-bla-bla zdůvodnění. Já na to ale mám v podstatě jednoduchou odpověď: v Indii se nepije alkohol, zatím co nás už tahle nesmírně primitivní droga formuje celá staletí.

...a že si tu Indii příliš idealizuji? Možná. Ale některá fakta hovoří sama za sebe.

Fakta na Hindustan.cz:
Indie je s počtem 1 210 000 000 obyvatel (v r. 2011) druhou nejlidnatější zemí světa hned po Číně, za kterou zaostává "pouze" necelých 200 mil. Tedy zhruba 115x více jak v Kocourkově.
Přestože je Indie rozlohou poměrně velká, díky velké populaci je vysoká i hustota obyvatelstva. S cca 385 obyvateli na km2 jde o 33. nejhustěji obydlenou zemi. Hustota je asi 3x vyšší než v Kocourkově.
Nejhustěji obydleno je hlavní město Delhi, kde žije přes 28 000 obyvatel na km2.
Asi 10tina obyvatel žije ve městech nad 1 milion obyvatel (Indie jich má 42!). Celkem přes 105 milionů. Největší je Mumbai s 14 mil. (aktuálně druhé nejlidnatější město světa), dále hlavní město Delhi s 12 mil. (4. nejlidnatější na světě), třetím v pořadí je Bangalore s 5 miliony.
Počet mužů je nepatrně vyšší jak počet žen, konkrétně je 1,06 muže na jednu ženu, v Kocourkově je to opačně 0,96 muže je na jednu ženu :-).
Průměrná délka života je u mužů skoro 67 let, u žen pak 72, což je o cca 8 let méně jak v Kocourkově.
Poměrně nízká je v Indii gramotnost, 59,5%. Především pak v odlehlých oblastech a malých vesnicích. Vzdělání odpovídá finančním možnostem obyvatel a zastaralému systému vzdělávání, kde velká část škol je privátních.


Noříme se hlouběji do krajiny a konečně se zjevují detaily hlavního města. Nyní už se objevují pravidelnosti v osvětlení. Jak se blížíme k letišti, obydlená pole jsou nahrazována infrastrukturním porostem. Vidím městské zástavby, dostavby i nedostavby, silnice, nadjezdy, podjezdy, přejezdy i pojezdy, lemované pouličním osvětlením. Skoro jako u nás. Skoro.
Vidím vozy civilní i dopravní, hybné i nehybné, vztažné a spící tažné. Skoro jako u nás. Skoro.
Něco je tu ale jinak. Mezi užitečným uličním světlením nezáří tolik poutačů, benzinových oáz, neonů a jiných vánočních stromečků, vlastně téměř žádné. Auta jezdí nalevo (většinou) a vypadají jinak, zvláště ta dopravní. Některá mají sice takový ten střídmý "moderní" design, většina však nikoliv. Jako bych se vrátil o pár desítek let zpět, do zaprášeného průmyslového a oprýskaného socialistického dokvétání. Spíš ale - než do ráje Tatrovek - se vracím někam do sovětských dálav s těmi jejich robustními koly, kabinami a kulatými světly. A vlastně také do Fidelova ráje, protože přistáváme v teplých krajích.


Užívám si pohled na obslužné stroje a dopravní i přepravní vozobusy indického letiště. Vše je tu tak svěže jinaké; těší mě, že jsem konečně dorazil. Vrátil jsem se v čase do nějakých sedmdesátých, maximálně osmdesátých let. Tvary strojů a budov - a později i pánského kníratého odívaní - ve mně ten dojem vyvolávají. Náš raketoplán je stroj času a ne jen tak ledajaký; umí se přesouvat do kouzelných alternativních vesmírů. V tomto vesmíru jsou sedmdesátky mnohem zajímavější, jsou totiž umě protkány předivy mnoha věků a nevyhýbají se ani současným trendům a technologiím.
Letadlo zabrzdilo.
Je ráno, rozednívá se a v ZOOropě je ještě hluboká noc.

Něco málo o čase na Hindustan.cz:
Indické časové pásmo, označované jako IST (India Standard Time), je od SEČ tedy od Kocourkova posunuto o + 4,5 hodiny v zimním čase a o + 3,5 hodiny v letním čase.
V Indii není, tak jako v ZOOropě a jiných státech, letní čas zaveden.
Čas je platný pro celou Indii, tedy včetně ostrovů Andaman a Nicobar. Toto časové pásmo platí také pro Srí Lanku.
V Indii čas, až na pár vyjímek, nic neznamená. Většina bohatších Indů má hodinky, ale už neřeší seřízení. Rozdíl hodiny nic neznamená. Nic není na čas. Hodina sem, hodina tam. Většinou se čeká. Na vstup do muzea, na odjezd autobusu, na příjezd vlaku, na konec polední pauzy, na všechno.
Jedinou vyjímkou, kdy je čas dodržován, případně je ještě zkracován, je konec pracovní doby v bankách a obecně úřadech.
Při cestování po Indii je vhodné odložit hodinky. Stresem a neustálým sledováním sekundové ručičky stejně nic nezařídíte a na všechno si počkáte. Indové s oblibou říkají "shanti shanti", v klidu a pohodě.
Pozor ale na cestování vlakem. Pokud není vlak zpožděný, jede vždy přesně. Na nikoho se nečeká!


Pro přiblížení atmosféry jsem vybral toto zajímavé amatérské video zachycující oslavu svátku Diwali v Dillí za tmy při pohledu z letadlav20.


pokračování v druhé části článku..


 


Komentáře

1 pes čert pes čert | 7. února 2012 v 12:56 | Reagovat

úplný Ernest Hemingway. Jenže ještě lepší!

2 Makak Makak | 8. února 2012 v 8:44 | Reagovat

Kdo je Hemingway, ten týpek z televize?
:-)

3 pes čert pes čert | 8. února 2012 v 9:27 | Reagovat

přesně. něco už taky napsal, ale ne tak pěkně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama