09. Doors of Delhi I. - První kontakt, 2. část

6. února 2012 v 16:15 | Makak |  2. Prvně v Indii

DOORS OF DELHI
I.

Toto je druhá a závěrná část článku
PRVNÍ KONTAKT

První část článku naleznete ZDE.




ÚŘEDNÍ PŘIVÍTÁNÍ

Letiště je to vskutku velké, neboť ta široká chodba s posuvnými pásy nahrazujícími chůzi pro cestující je děsně dlouháv21. Vypadá to tu čistě, udržovaně a "současně", podobě jako na jiných mezinárodních letištích, akorát že tu pobíhají zaměstnanci s orientálními rysy a s tmavou kůží. Vlastně mě docela překvapuje, jak moc tmavou kůži někteří z nich mají. Skoro jako Afričani, ale s drobnější postavou a s odlišným výrazem. Časem si snad zvyknu, protože zatím mi Indové připadají trochu oškliví, což mohou být dozvuky rasistického vnímání typického pro všechny ZOOropany. Učíme se to skrývat už celá desetiletí, ale obávám se, že budeme ještě mnoho let ti "nadřazení" nebo alespoň ti "civilizovanější".
To pomalé klouzání protáhlou halou už mě nebaví. Odskočím si na toalety prohlédnout vylučovací vybavení. Jsem docela zvědav, jestli mají alespoň na letišti prkénka a toaletní papír. Vyprazdňovací místnost se tváří čiště a uklizeně. Otvírám dvířka jedné z kójí a...
Nemají. Z podlahy se leskne pouze záchodek přídřepnív22. Jsem trochu zklamán a zároveň potěšen jeho důmyslnou krásnou. Jak bych ho popsal? Jako zaoblený obdelník z bílé keramiky zapuštěný v podlaze s odpadním otvorem uprostřed. Po stranách otvoru jsou protiskluzová mřížkování tvořena několika prohlubněmi (viz ilustrační foto).

Když tak o tom přemýšlím, tak tahle exkrementní technologie je dokonale hygienická a přitom snadná na údržbu. Ničeho se během procesu nedotýkáte, pouze podrážkama bot, a nic na vás nevystřikuje nazpátek. K očistě se použije voda natočená do nálevkovitého kyblíčku (plastové konvičky) z kohoutku umístěného obvykle na stěně u podlahy. Voda se z kyblíčku nalévá zezadu mezi půlky a levou rukou se provádí očista. Jediný zádrhel je tedy to použití ruky; musí se pak důkladně omýt, ale indická strava zachování čistoty výrazně usnadňuje. V následujících vyprávěních se k tomuto zajímavému tématu ještě několikrát vrátím, takže vše osvětlím a přidám pár podrobností:-)



Trochu zmateně pobíhám po mezinárodní půdě letiště, na různých místech se tvoří fronty a já opravdu nevím, kam si mám stoupnout a jestli vůbec. Začíná mě to trochu znervózňovat. Potřebuji nějaké razítko, než přistoupím k pasové kontrole, či nikoliv? Nikdo mi nic nevysvětlil a na dorozumívaní v angličtině teď nemám náladu. Moc ji totiž neovládám a Ledňáček mi vyprávěl, že Indům ze začátku vůbec nerozuměl.

O angličtině na Hindustan.cz:
Anglicky se lze domluvit prakticky na všech úřadech, bankách či nádražích, ve většině obchodů v turistických oblastech apod.
Většina nápisů, cedulí a upozornění je ve městech jak v místním tak i anglickém jazyce, výjimkou jsou popisy lokálních autobusů, které jsou spíše v místím jazyce. Na malých a zastrčených místech už angličtinu nezahlédnete.
Angličtina je něco "extra", pokud se chtějí místí povyšovat nad ostatní, mluví anglicky a to i mezi sebou.
Indická verze angličtiny je občas velmi legrační. Pokud mluvíte opravdu kvalitně podle Oxfordu, budete mít někdy problémy s dorozumíváním. Naopak ti, co moc nezvládají, se v jednoduchých větách dorozumí mnohdy lépe.


Risknu to a půjdu rovnou k pasové kontrole. V nejhorším mě vrátí zpět, i když cesta o podlažní úroveň níž vypadá pouze jednosměrně. Seběhnu schůdky do obrovské haly, kde se u úřednických pultů neustále obnovuje asi tucet dlouhých, směrovou páskou hadovitě stočených front pasažérů. Z tohohle představení je mi trochu nepříjemně, ale jednoho hada si vyberu a doplním.
Sleduji ostatní cestující, všichni mají v rukou zelené formuláře. Teď teprve začínám být skutečně nervózní. Zelený papírek totiž nemám, a ani nevím, odkud ho všichni mají, ani proč ho mají, ani kde se o jeho existenci vůbec dozvěděli. A už vůbec nevím, jestli je v tomhle levelu logické adventurní hry nutné mít nějaké pitomé razítko z levelu předchozího, kam už se stejně díky jednosměrnému řádu nedostanu. To by mi tak scházelo, být navěky zaseklý na téhle úrovni, jenom několik kroků od skutečného dobrodužství.
Snažím se svou mysl přesunout do chladnějších částí mozkové kůry. O život tu zatím přece nejde, je to jen ta moje otravná sociální fóbie slazená paranoiou. Všimnu si, že nedaleko hadích front se nalézá několik vysokých stolků. Asi 5 cestujících se o ně opírá a cosi čmárá tužkou na nějaké papíry. Světlo naděje nepatrně přibarvuje halu; z útrob stolku vyčnívají zelené papíry. Jeden si přivlastňuji a netrpělivě zkoumám jeho obsah. Tuhne mi čelist. Ach jo, co má tohle všechno znamenat? To mám teď odpovědět na všechny tyhle dotazy, kterým skoro z poloviny - kvůli chabé angličtině - nerozumím? Neznám odpověď na všechny. Neznám adresu pobytu, neznám žádné indické telefonní číslo a nechtějí se mi teď zjišťovat všechna ta ID, kódy, názvy, ani lovit z hlavy nějaké přesné datumy, adresy, jména, stavy a rozměry. Opravdu pěkné indické přivítání.
A co když něco vyplním nesprávně, po přetrpění fronty zase spadnu na začátek levelu a půjdu si pro nový papír? Do vědomí mi bez klepání napochodovaly představy pedantských úředníčků - sebedůležitých součástek nekompromisního byrokratického aparátu Indie. Přehazují si mě mezi sebou jako kriketový míček a ti zkušenější mě pomalu a nenápadně drtí mezi svými obřími prsty jako nezvaného hmyzího hosta.

Poznámka: Vyplňování lejster a návštěva úřadů ve mně obvykle vyvolávají paranoidní obrazotvornost či menší záchvaty paniky.

Zhluboka jsem se nadechl a trochu se uklidnil. Mám před sebou ještě mnoho náročných hodin a dnů. Zajisté mě potkají mnohem složitější sociální situace, takže nemá cenu se příliš znepokojovat. Musím se soustředit. Jsem poprvé takto daleko od domova, cestuji sám, mohu se opřít jen sám o sebe. Již několik dnů jsem téměř vůbec nespal. Nějak jsem se nestíhal včas na cestu připravit, takže jsem své věci balil třeba i hluboko do noci. V každé z posledních tří nocí před odletem jsem spánku věnoval v průměru pouhé 2 hodiny. Nejednalo se totiž jen o sbalení mého Tesco batohu. Bylo třeba zařídit, uklidit a odvézt ještě další věci z mého zakrámovaného života.
V pravidelných intervalech se dokrmuji kouskem hořké čokolády. Činím tak již víc než týden. Mé vědomí je obaleno inteligencí kakaové chemie. Anandamid, fenetylamin, theobromin a lecitin, vitamíny B1, B2, PP, E a minerály vápník, draslík, fosfor, železo a hořčík - vyvážená kombinace chemických látek v bobulích jediného, původem mexického stromu je jakoby stvořena pro "civilizovaný život" na počátku 3. tisíciletí.
Opírám se myslí o ochranný čokoládový obal a veškerou pozornost nevyspalého mozku soustředím na ten zelený papír. Má mysl není díky kakau tolik znavena, její kontinutita i volné pole působnosti jsou zachovány. Při tom však díky pružnému anandamidovému bezpečnostnímu jištění nedochází ani pod tlakem k neovladatelným pádům do bažin zmatenosti, nervozity, smutku nebo deprese. Zkrátka a dobře, pokud se trochu snažím, mohu ten surf na vlnách udržet.
Vytahuji propisku - nejdůležitější vybavení pro přežití v Indii - a se svou znovu nabytou rovnováhou se (za pomoci kapesního slovníku) pouštím do překonání první brány Dillí. Vyplňuji všechna jména, rozměry hlavy, počty končetin a chlupů na zadku, číslo pasu, víza a bot, konto církve, tloušťku mrkve, datumy, platnosti, minulé životy, budoucí adresy - uvádím adresu hotelu z vizitky, telefony, holofony, obsahy všech peněženek, počet milenek, datum posledního zrození a řadím se do fronty. Jenom mi trochu vrtá hlavou, k čemu jim všechny ty údaje na zeleném papíru budou. Že by úředníčci nepoužívali vodu...(?)
Had se docela hýbe, za chvíli se tedy dozvím, jestli mám vše vyplněné správně. Zkoumavě si prohlížím odívání indických cestujících, Indie je skutečně kulturně velmi rozmanitá.
Starší ženy a ženy s dětmi předbíhají, jak je zde zvykem, nikdo se nad tím nepozastavuje. Ještě že jsem si o tom dopředu něco přečetl, byl bych teď nejspíš náležitě vnitřně rozhořčen.
Prohlížím si také úředníčky schované za svými vysokými pultíky, jak jim vyčuhují jen ty jejich úřednické hlavičky s výrazivem nepřítomného úřednického bez-zápalu. Na nikoho z cestujích se nepodívají, nikoho nezdraví a nikdo se ani nesnaží zdravit je. Žijí někde úplně jinde; jsou svojí vlastní kastou na vzdálené úřednické planetě.
A je to tady; přistupuji ke svému vyvolenému úředníčkovi a hlasitě zdravím: "Hello, sire!"
Maličko ho to překvapilo; nadzvedl obočí a kývl na pozdrav. Podávám mu zelený formulář. Letmo ho sjíždí automatickýma očima, podává mi útržek a proces je u konce.
Trápil jsem se zbytečně.
Tak tohle je ta legendární indická byrokracie. Obsah samotného formuláře není až tak důležitý, podstatná je vaše účast, nějaké to popsané lejstro k založení a lapení další duše. Indické archivy musí svou rozhlohou sahat snad i do zakřiveného brahmaprostoru.


Velmi ochotný personál letiště mi pomohl najít mé zavazadlo, sám bych to nezvládl. Procházím celní a pasovou kontrolou. Předchozí trapičství tedy pasová kontrola nebyla, pouze uvítací ceremonie. Ocitám se v poslední hale; venku už je světlo, je dopoledne.
Bloumám halou asi dvě hodiny a dávám se trochu do pořádku. Přeskládávám věci ve všech svých čtyřech (!) zavazadlech a zkouším jestli čtečka knih Kindle umožňuje připojení k internetu. Připojení funguje bez problémů, skutečně se tedy jedná o skvělé cestovní zařízení. Mohu se i bez poplatků po Indii pohybovat on-line.
Ještě mi zbývá poslední věc: vybrat peníze z bankomatu. Co se automatů a počítačů týče, mám s nimi naštěstí velkou trpělivost. Obíhal jsem všechny dostupné bankomaty v hale (jsou značené ATM) a strkal do nich tak dlouho svoji Visa kartu, až jsem jeden z nich úspěšně "podojil". Podařilo se mi vybrat 15 tisíc rupií, což je asi 6000 korun. Jsem boháč a Indie mi leží u nohou.

Doporučení: Dejte indickým bankomatům čas. Chvíli jim trvá, než pochopí, že do nich někdo strčil kartu. Po každém zmáčknutí čudlíku trpělivě vyčkávejte. Pokud se nedaří, zkuste to znovu.


Vycházím konečně ven z haly letiště, od Indie mě však zatím odděluje vysoká zeď nadjezdové dopravní žíly. Pouze tři vybrané stánky s občerstvením dávají tušit, co se asi děje "tam venku". Otravní taxikáři a další naháněči byli z letiště vyhnáni a nahrazeni kanceláří v hale, kde je možné si objednat spolehlivé taxi. Platí se u přepážky předem, metro ale vyjde levněji.
Zajíždím i s letištním vozíkem do podzemí. Dlouhá podzemní chodba vedoucí k metru je čistá, dobře osvětlená a jako nová (je totiž opravdu nová). Kupuji za asistence dámského personálu lístek v automatu a v následujícím levelu jsem nucen projít bezpečnostní kontrolou.
Bezpečnostní kontroly jsou v Dillí všude, zřejmě kvůli zlým a ošklivým Pákistáncům. Moje zavazadla projíždí skenem a já procházím detektorem kovů. Přijde mi to trochu trapné a mužům v uniformě možná také, ale co se dá dělat. Nařízení je nařízení a Pákistánci jsou Pákistánci.


Metro-vláček je futuristického vzhledu a ani noha v něm. To bude nejspíš tím, že cestuji na trase z letiště, avšak Slon mi vyprávěl, že když se nedávno v Dillí metro otevřelo, téměř nikdo v něm nejezdil, protože se ho všichni báliv23.


Příjemné hlasy dvojjazyčně ohlašují stanice metra; nástěnným monitorem proplouvá nápis "New Delhi Railway Station". Vyjíždím eskalátorem z podzemí a denní světlo mě téměř zaslepuje. Nad pojízdnými schody se zhmotňuje neuvěřitelná scéna. Opouštím sterilní prostřední metramv24 a procházím druhou branou Dillí.
Ocitám se v jiném světě…




 


Komentáře

1 Vlk Vlk | 7. února 2012 v 19:41 | Reagovat

Slibila jsem si,ze Ti nebudu tolik psat.Po precteni Tvych clanku vsak musim zvolat:Knihu,knihu,knihu!

2 Makak Makak | 8. února 2012 v 12:03 | Reagovat

[1]:
Ach to snad ne. To je těžké. Avšak pokud vytrvám a napíšu sem o všech svých zážitcích z Indie, tak by se ty články mohly poslepovat do něčeho připomínajícího knihu. Spisovatelé a novináři mají jednu velkou výhodu; někdo jim dělá korekturu, takže nikdo ani nemusí poznat, jak na tom skutečně jsou se znalostí pravopisu. Tenhle luxus si tu dovolit nemohu. Ale když si přečtu články, blogy, maily a jiná psaní dnešních digitálních lidí, jsem docela klidný. S tím jak lidé dřív ovládali písmo už to moc společného nemá. Písmo vadne. Na druhou stranu multimédia nabízejí nové možnosti rozvíjení textu.
Děkuji Ti Vlku za pozbuzení a přeji štastnou ruku ve výběru autorů.@@@@   Doufám, že brzo někdo připojí zápornou reakci. Těmi je možné se hodně naučit. Sebereflexe je při psaní čekokoliv totiž to nejtěžší.
Makak

3 Kachna Kachna | 9. února 2012 v 16:28 | Reagovat

Tož i Panda pravila, že dobré, knihou bys měl se státi. Jazyková korektura je v této rodince k dispozici, ale musí se vynutit. Sebekritikou trpíš dostatečně. Od jiných se ničeho horšího než od sebe nedočkáš.
Hare

4 tygr tygr | 9. února 2012 v 21:57 | Reagovat

Ahoj Makaku - vše jsem si přečetla,je to
pěkné, je to na knihu.
                        Tygr

5 Makak Makak | 10. února 2012 v 6:11 | Reagovat

[3]:
Pando Kachno, zviratka sectela, pridavate polinko do ohnicku me neuskutecnitelne literarni tuzby. Leporelo z indickych clanecku by asi nikdo nekupoval, ale musim priznat, ze jiz leta snim o sepsani encyklopedie smyslnych rozkosi a superhrdinskeho pokracovani bible s kritickymi poznamkami k poslednimu zakonu doplneneho o "ztracene" casti Markova evangelia.
Nejdriv se ale musim naucit vic nez dobre psat. O pripadne korektury bych prisel prosit osobne na kolenou s medoorechovym dortikem v obalce.
| &##^Hare Panda Hare Panda,Panda Panda.....Hare Kachna Hare Kachna,Kachna Kachna Hare Hare |

6 Makak Makak | 10. února 2012 v 6:42 | Reagovat

[4]:
Tygre, ty asi myslis s barevnymi pohyblivymi obrazky, velkymi pismenky a se soutezi, nalepovatkem a zvykackou v PP, PVC etc.
Muj zivot konecne nabyva smyslu a cile.
Danjavád
Makak

7 Dudek Dudek | 11. února 2012 v 19:51 | Reagovat

Chechtám se a chechtám, skvělé odkazy - kdes to všechno proboha vyštrachal? To se bavíš za dlouhých večerů hledáním odkazů, místo abys ses věnoval smyslným rozkoším?

8 Makak Makak | 15. února 2012 v 13:53 | Reagovat

[7]:
Ne ne Dudku, všechno je to záležitost pouhých několika minut až hodin. V proplouvání kyberprostorem a ve vyhledávání umím být velice rychlým kovbojem když tlačí indický nečas, připojuji se totiž přes mašinu Ono-Sendai.

9 zuzka zuzka | 18. února 2012 v 10:22 | Reagovat

pomohu s grafickou úpravou - leporela s velkými písmenky a žvýkačkou, možná by se hodila i nějaká vystřihovánka..

10 Slon Slon | 26. února 2012 v 23:06 | Reagovat

Doufám, že ten slon jsem já.. už je to nějaká doba, dkyž jsme se viděli naposled, kdy jsem tě naposled hostil.. Kde jsi nyní? Článek je skvělý, přečetl jsem to jedním dechem a tvojí knihu o cestách Makaka po Indii si hned koupím  :)
Slon

11 Makak Makak | 27. února 2012 v 3:50 | Reagovat

[10]:
Vazenu Slone,
vazim si Tveho hodnoceni, pro cestu do Indie jsi me hodne inspiroval svym pozitivnim vztahem k tomu neuveritelnemu svetu.
Uz je to 3 mesice co jsme se nevideli. Jsem shodou okolnosti opet v Delhi. Natacim zde nejaka mobil-videa pro dalsi clanek, a take se loucim s Indii. Zitra totiz odletam zpet do Frustranova, takze Te brzo navstivim.
To spinave Delhi me necim pritahuje, je to takovy hodne nakoncenrovany mikro svet obrich rozmeru.
Zij dalh blahodarne
Makak

12 panda panda | 27. února 2012 v 19:51 | Reagovat

Díky za krásný dopis, který dnes dorazil. Ani jsem netušila, jaký jsi skvělý vypravěč. Šťastnou cestu a naviděnou.
Panda

13 TomkoI TomkoI | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:53 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

14 CharlesBlupt CharlesBlupt | E-mail | Web | 1. října 2018 v 0:28 | Reagovat

wh0cd1092090 <a href=http://lasix2019.com/>lasix no prescription</a>

15 Michaelpab Michaelpab | E-mail | Web | 4. října 2018 v 12:03 | Reagovat

wh0cd1092090 <a href=http://amoxicillin.team/>amoxicillin</a>

16 Douglasrew Douglasrew | E-mail | Web | 16. října 2018 v 2:01 | Reagovat

wh0cd870191 <a href=http://zyban.icu/>zyban</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama